Římsa u hřbitova - 2.Část

14. října 2010 v 19:15 | Mrs_Rainbow |  Povídky
Probudilo mne,až ostré světlo pouličních lamp.
Už byla tma.Všude šero,nikde ani noha.I přes
vylidněné okolí jsem slyšela zvláštní zvuky.
Praskání větví,houkající sovy...Vím,že to jistě
není nic,zas tak divného,ale když se setmí
i takové obyčejné zvuky se stávají neobyčejnými.
Zvuky najednou začali být velice pravidelné.
Nejprve praskání větví,které trvalo asi 30 vteřin,
poté dvakrát zahoukala sova a nakonec se s mojí
tváří setkal chladný vánek.Zvuky šly takhle za sebou vteřinu,co vteřinu.
Dokola a dokola.Srdce mi začalo prudce bít,
prudce jsem oddechovala a měla jsem vykulené
oči,div nevypadly.Kdybych to měla popsat jedním
slovem,řekla bych strach.To je to s čím teď musím
bojovat.,,Haló?"pípnu do toho nekonečného ticha.
Zvuky jdou stále pravidelně za sebou a já jim
dodávm ten správný spád,svým upípaným hlasem.

Najednou se tahle hřbitovní symfonie začala zhlasiťovat.
Přes ten strach jsem málem přestala dýchat.Když
už jsem byla naprosto ve strnulé poloze a nevěděla
jsem kudy kam,zvuky ustaly.Už tu opět nebyla slyšet
ani hláska.

Tak dost,tohle dobrodružství utnu jendou pro vždy,
řekla jsem si.A tak jsem slezla z římsy a pomalu
se loudala domů.Úplně jsem zapomněla,že existuje
nějaký čas.Až teď mi došlo,že už mě doma nejspíš
postrádají.Kouknu na své bíle hodinky a zjistím,že
je půl deváté!Jejda,to bude malér.Hřbitov je stále dál
a dál a já se konečně začínám cítit bezpečně.
,,Ty víš,co chceš...Ty cheš být tady...Neodcházej...!"
šeptal hlas z povzdálí.Zarazila jsem se.Co to proboha
může být?Vždyť tu není jediného člověka.Ovšem až na
mě.Ale to napravím.Už ani o minutu déle na tomhle
zatraceném strašidelném místě.,,No tak,neodcházej...
Oni si počkají..."zašeptal onen hlas znovu.Začala
jsem z toho šeptání poznávat,že se jednalo o mužský
chraplavý hlas.Těžko říct jestli jsem se ho bála či mne
přitahoval.,,Ale kdo si počkají?Vždyť přece nikoho nemá!
Její láska jí jen bezmezně přehlíží,rodina o ní také nemá
starost...Nenamlouvej jí něco co není pravda."ozval se jiný
hlas.Tentokrát ženský.Zůstala jsem jen němně stát s otevřenými
ústy.Co to proboha je?!Jak tohle vědí?,,Kdo je to?"
zeptala jsem se.Odpověděl mi akorát prudký závan větru.
Ovšem žádný hlas jsem neslyšela.Byla jsem napjatá a zvědavá.
Nedá se ovšem říct odvážná.Rozhodovala jsem se.Buď
a nebo.Buď překonám strach a půjdu té záhadě naproti,nebo
to budu ignorovat v domění,že mám halucinace.Zvědavost
přemohla strach a já šla směrem ke hřbitovu.Odtud totiž šel
ten hlas.Rozhodně jsem,ale neměla v úmyslu jít dovnitř.
U brány jsem se na chvíli zastavila jestli náhodou něco
neuvidím skrz mřížovaná vrata.Ale tak se nestalo,a tak jsem
šla dál.

Najednou za sebou slyším vrzání těch vrat.Otočím se,ale
vrata nejsou v pohybu a najendou ani nevrzají.Páni,
asi bych se měla vrátit a jít si lehnout.Jo měla,jenomže
to bych nemohla být tak zvědavá....řekla jsem si nakonec.
Vrzání se najednou ozvalo znovu.Když jsem se otočila,
vrata nepřestala vydávat ty prapodivné zvuky a ještě
se začaly hýbat.Promnula jsem si oči a vrata najednou
byla zase jen obyčejná nepohyblivá vrata.,,Aaaaaaaaaa!"
ozve se najednou za mnou.Tak tohle se mi nezdálo!
Utíkala jsem.Utíkala jsem dál a dál.Dál za hřbitov dál
od domova...Křik se ozval znovu.První co mne napadlo
bylo,schovat se pod keř.Tam se přeci mohu ukrýt.
A tak jsem se schovala,zavřela oči a přála jsem si,
aby mě někdo našel.Zase ozvalo vrzání vrat a podle
zvuků jsem poznala,že někdo hýbá s klikou.Vrata se
otvírají...a to co vidím mne opravdu překvapuje!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kykyňa Kykyňa | Web | 14. října 2010 v 19:41 | Reagovat

Ešteeeeeeeeeee!!!! To nemôže byť koniec!!! Že nie? Nemuč ma a daj ďalší!!!!:D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama