Vylití srdce

26. října 2012 v 20:52 | KT Wild* |  Diary

UPOZORNĚNÍ : Článek,kde jsem se vypsala ze svých pocitů i myšlenek,něco pro mě znamená,jako zpovědnie.Uvidím tu jedinou reklamu a ať se proti mně spikne třeba celý blog,je mi to jedno,ale bude hrozná cyber-šikana,jestli tu najdu 'Hezký blog', 'Hlásni pro mě' , nebo nějakou další podobnou kokotinu.


Den plný zjištění.

  1. Neumím dělat složité,propracované desingy.Snaha byla,ale marná.Prostě to neumím nastavovat a promakat.Ne,že by se mi tenhle nelíbil,ale na moje měnící poměry je tu již věčnost.Inspirace pro designy mi ale chodí z fotek.Sem tam.Takže až bude nějaká dobrá fotka,vymslím k tomu design.Opět asi nějaký jednodušší.
  2. Jako bych to již v hlavě mě kapánek srovnané.Ale stejně se bojím,každý den.Co když se z navždy stane nikdy?City jsou tak strašně vratké,ale život ještě víc.Nikdy mi na něčem tolik nezáleželo a nikdy jsem se tolik nebála.Dokážu být flegmatická téměř u čehokoliv.Až na něj.Nedokážu na to nemyslet.Tedy...možná jo,kdybych urputně chtěla,ale já si myslím,že strach a nejistota je ve vztahu potřeba.Protože když jsou věci moc jisté,tak si jich přestanete vážit.
Ale když už je to teď trošičku jasnější,mám do všeho hned větší chuť.Nejraději bych si hnedka udělala všechno do školy,vymalovala pokoj a vlastně bych za dnešek již chtěla mít pokoj hotový (pochopte,tohle je snění,ne realita) a ležet tu s ním,potom bych se chtěla honem dostat na ten soukromej gympl,mít vyznamenání,užít si s Petem prázdniny,nastoupit do školy,udělat maturitu,vzít se,vytetovat si ho na ruku,jít na výšku,dát si na rok pauzu a odjet do Paříže a pustit si Yeal Naim - Paris,dodělat výšku,mít dům a potom to nejdůležitější - jistotu,že tohle je navždy.A potom už bych si všechno odškrtla a spokojeně dožila.Tedy...Ještě děti,pes,koncerty,peníze,a tak dále,...Ale to už by byly jen takové příjemné bonusy,po té vší vůli,naději a snažení.Jsem v tomhle docela paradoxní.Strašně nerada čekám.Když se mi jednou za rok povede někde být na čas,nebo dokonce dřív,tak mě čekání štve.A právě proto jezdím pozdě.Protože kdyby mi zbyl nějaký čas navíc a já bych čekala,než vyjdu z domu třeba na bus,tak už by mě to zase nebavilo.A proto jezdím pozdě.Prosté,nemyslíte?

Najednou nechci být dítě,chci být dospělá a zažít všechno to,co si z celého srdce přeju.Protože je děs žít v nejistotě,co když se to do té doby změní/posere/rozpadne.Jak můžu sakra vědět,jaké to za tři roky bude?Můžu si něco myslet,doufat,ale na sto procent...No,kdo to ví?Moje srdce je v takovém divném stavu.Napětí.Je sevřené a čeká na chvíli.Možná na chvíli,kdy zažiji nějaký výjimečný zážitek se svou láskou.Tedy ne,že by zážitky do teď byly špatné.Ale pořád myslím na ty nejistoty a vůbec...Vaše paměť je taková knihovna a některé knihy jsou 'vyšouplé' z řady,protože si je rádi čtete,znovu a znovu.Jsou to většinou chvíle,kdy se netrápím nějakou nejistotou,anebo se přemění v jistotu.Něco,co neděláme každý den.Konkrétně třeba myslím ty pampelišky - nádhera!Nebo když jsme se koupali v Berounce - tehdy to ještě s nejistotou nebylo tak strašné,ač teď už se to zase obrací,každopádně to bylo nádherné,nebo Olšany a Mc Donald.Ale vždyť o tom píšu již po milionté.

Já nevím.Mně už to asi nepřijde normální.Čtu si diskuze párů,co jsou se svou první láskou třeba i po čtyřiceti letech a doufám.Co mi zbývá.Mohla bych si být jistá,jenomže tolikrát jsem si byla jistá,byla klidná,ale bylo,protože už ty věci nejsou.A já jsem vlastně ráda,že nejsou.Protože všechno tohle mi zpřístupnilo tu lásku,co mám teď.Ale já nechci,aby zmizela,nechci zpřístupnit nic dalšího.Co když je první láska silnější,než ty ostatní?Protože je to poprvé,protože jsme mladí,protože to prožíváme do hloubky,naše srdce ještě nejsou tak moc rozkřáplá.A proč by to nemohlo vydržet?Lidé v dnešní době jsou zkrátka moc promiskuitní,partyhard sračkoděvky,co se nedokážou rvát,ale plakat.Měla bych se smát.Zrovna já tu někoho budu poučovat o tom,že by se měl prát a ne plakat.Ale co bylo to bylo.Já už se z toho pláče dostala a pochopila,že pokud propadnete zoufalství,ne vždycky najednou svitne naděje z největší mizérie.Někdy se prostě musíte vzchopit,doufat,zatnout zuby a pokoušet se,znovu a znovu.A jednou to bude naposled.Je to jako učit se text.Čtete si to tak dlouho,až si to pamatujete.A přebije to počáteční přeřeky a věci,co se vám na vašem přednesu nelíbily.A když si to tak přehrávám...S tímhe vším,když odešel strach,miluji ho,víc a víc.

Své dlouhé vyprávění končím.Sic bych napsala ještě odstavců pět,ale koho by to bavilo číst?Už teď tu budu mít spousty žádostí,reklam a hlásků,protože blogové blbky se na víc nezmůžou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kykyňa Kykyňa | Web | 26. října 2012 v 21:20 | Reagovat

Ja si myslím, že človek nikdy nemôže žiť v úplnej istote. V ničom. Ani keď si vezme partnera a budú manželia. Tým ťa nechcem ešte viac zneistiť, ale príde mi to reálne a žiaľ podobné po*ratému životu.

Už aby bolo lepšie...

(Hlásneš mi?

Ale nie, len som si chcela trochu rýpnuť :D)

2 KT Wild* KT Wild* | Web | 26. října 2012 v 22:26 | Reagovat

[1]: Já si myslím,že ta nejistota přechází.Na druhou stranu - dle mého ta nejistota vztah svým způsobem 'udržuje v pohybu!,ale musí mít nějakou rozumnou míru.Já vážně měla paranoidní stavy,kdy jsem šílela.Naštěstí to už přešlo.

Taky si myslím,že trvalé vztahy nejsou zase o moc jiné,jako holky,co to střídají.Jen prostě slečna ve vážném vztahu problém vyřeší a žije dál stále s jedním a ta druhá se na to vysere a žije dál s jiným.Takže když mi někdo závidí,že mám dlouhodobý vztah - Jaké si to uděláš,takové to máš.Máme stejné problémy,jako všichni,jen jsem se naučila,že je třeba se snažit,řešit,zatnout zuby a ne od toho utíkat.

Už je líp. :-) Co tobě?

Rýpej,ale nehlásnu :-D

3 replica watches replica watches | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 20:29 | Reagovat

A. They wear snow caps.
http://www.theirwatches.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama